Jako luhačovické Zálesí vymezujeme oblast jihovýchodní Moravy v okruhu lázeňského města Luhačovice,
která leží na hranicích regionů Valašska, Slovácka a Hané. Luhačovické Zálesí je typickou přechodovou oblastí,
v níž se střetávaly prvky lidové kultury horského typu (Valašsko) s vlivy nížinných oblastí Slovácka a Hané.
Výsledkem je vznik lidové kultury s osobitými rysy, které odlišují luhačovické Zálesí od jiných etnografických oblastí.
Vymezení luhačovického Zálesí jako samostatného národopisného regionu provedl profesor Antonín Václavík, rodák z Pozlovic a zakladatel moravského národopisu. V roce 1917 založil Luhačovickou muzejní společnost a o rok později otevřel Muzeum luhačovického (dříve Slováckého) Zálesí. V roce 1930 vydal nákladem Luhačovické muzejní společnosti monografickou publikaci Luhačovské Zálesí, v níž prezentoval výsledky více než dvaceti let sběratelské a badatelské práce. Monografie je zdrojem cenného etnografického a folklórního materiálu a jedinečným podkladem pro poznávání kultury a způsobu života zdejších obyvatel.
K luhačovickému Zálesí přiřadil Antonín Václavík tyto obce:
Luhačovice, Kladná Žilín, Přečkovice, Rudice, Rudimov, Petrůvka, Nevšová, Lipová, Slopné, Sehradice, Horní a Dolní Lhota,
Podhradí, Pozlovice, Řetechov, Ludkovice, Provodov, Biskupice, Polichno, Kaňovice, Dobrkovice, Velký Ořechov, Kelníky,
Doubravy, Hřivínův Újezd, Březůvky, Zlámanec.
Všechny obce spojují podobná etnická skladba obyvatelstva, přírodní podmínky, hospodářsko výrobní předpoklady, sociální podmínky a další faktory, ovlivňující všechny projevy lidové kultury (architektura, lidový oděv, lidové výtvarné umění a umělecké řemeslo, hudební projev, zaměstnání atd.).
K nejrozšířenějším zaměstnáním patřilo dříve zemědělství. Zaměřovalo se na pěstování obilnin a okopanin, chov dobytka,
ovocnářství, pěstování konopí i lnu k podomáckému zpracování plátna. Nejdostupnějším a proto základním výrobním materiálem
bylo dřevo. Pozoruhodnou estetickou úroveň měla z tradičních řemesel a výrob především dřevořezba, barvířství, výšivka,
hrnčířství, kraslice a další. Výrazným znakem lidového interiéru bylo značné množství obrázků na skle, umístěných nad
stolem v jizbě. Jejich rozšiřování a výrobu podporoval poutnický ruch v mariánských poutních střediscích v Provodově,
Štípě, na Hostýně a v Uherském Brodě. Vyráběny byly také v Pozlovicích u Luhačovic. Do meziokenních a štítových výklenků
usedlostí se umisťovaly dřevěné polychromované plastiky světců, které plnily funkci ochránců domu, života a práce rodiny.
Způsob života obyvatel luhačovického Zálesí a jejich zaměstnání byly podmíněny především přírodními podmínkami.
Hlavním stavebním materiálem bylo dřevo, stavělo se však také z nabíjené hlíny. V devatenáctém století se začaly
rozšiřovat zděné stavby z nepálených cihel a doškovou střešní krytinu začal nahrazovat šindel. Pro tradiční architekturu
na luhačovickém Zálesí jsou charakteristické zejména patrové komory s pavlačí, které stávaly odděleně od obydlí.
Zvláštností byly také roubené sušírny na ovoce, související s typickým zaměstnáním zdejších obyvatel, ovocnářstvím.
Lidový oděv na Luhačovickém Zálesí náležel v minulosti k horskému typu a využíval podomácku zpracované materiály
jako sukno, konopné a lněné plátno. Postupně přejímal kupované materiály a nové, nížinné prvky. Vynikající úroveň má
zdejší výšivka, uplatňující se nejen při výzdobě lidového kroje, ale i na vzácných a starobylých obřadních plachtách.
Vyšívačské umění prošlo složitým vývojem od jednoduché stylizace funkčních spojovacích stehů k výtvarně i technicky
náročným kompozicím. Součástí ženského svátečního kroje byl také modrotisk, produkovaný v místních i vzdálenějších dílnách.
Modrotiskové přední sukně - fěrtochy, byly v polovině devatenáctého století alternativou k barevným tiskům na bílém plátěném podkladě. V tomto období se skladba ženského tradičního oděvu ustálila na těsném rubáči s oplečím, na kterém se nosily rukávce starého typu, s úzkým stojatým límečkem a příramky zdobenými smetanovou výšivkou, na rukávech s barevně vyšitým volánem. Sukně ("leknica" z bílého plátna, modročerná nebo potištěná barvířská) byla hustě vrapena do pevného pásku, dlouhá do poloviny lýtek. Přes rukávce nosily ženy soukennou vestu "kordulu" s kulatým výstřihem. Součástí tradičního oděvu byly původně bleděmodré nebo později bílé pletené punčochy a soukenné červené boty "střívě" s dřevěnými podpatky, které později nahradily černé holínky. Na hlavě nosily ženy červené tištěné šátky s různými úvazy.
Tradiční podobu svátečního mužského lidového oděvu v polovině devatenáctého století představují bleděmodré soukenné šňůrované nohavice, plátěná košile příramkového střihu a s rovnými rukávy, vyšívaná na stojatém límečku a náramenících výřezovou výšivkou smetanové nebo zlatavé barvy, a soukenná vesta (bruclek) světle modré nebo vínově červené barvy. Klobouk se v tomto období ustálil ve tvaru "brúsku" - s rovným kulatým dnem a úzkou rovnou krempou. Součástí svátečního mužského kroje byla župica - soukenný kabát bleděmodré barvy zvláštního střihu a kožené holínkové boty, opatřené podkovovitými podpatky z kujného železa a modrými ozdobnými střapci. Pracovní mužský oděv se skládal z širokých konopných plátěných kalhot a nezdobené lněné košile. Patřil k němu široký kožený pás s několika přezkami a vnitřní kapsou, zpevňující při těžké práci pas a bedra. Nošení krojů zaniklo ve většině obcí na Zálesí na přelomu 19. a 20. století.
Hudba a tanec
Stejně jako je to mu v oblasti hmotné kultury, má hudba a tanec na luhačovickém Zálesí přechodný charakter, prolínají se zde vlivy Slovácka, Valašska a Hané. Zatímco vliv Hané se projevil spíše okrajově u některých tanečních forem, Slovácko a Valašsko se prosadily silněji. J. Černík charakterizuje jednoznačně příbuznost písní na Zálesí s písněmi slováckými, především z Kopanic v okolí Starého Hrozenkova. K. Vetterl nachází vedle toho také mnohé souvislosti u písní záleských a písních klobouckých, zejména ve výskytu podobných nápěvů. Nejstarší zápisy záleských písní (Březloupy) se objevily již v guberniální sbírce (1819). Zápisy záleských písní nalezneme také v monumentální Sušilově sbírce (František Sušil. Moravské národní písně s nápěvy do textu vřaděnými. 4.vydání, Praha 1951), především z obcí Luhačovice, Březolupy a Provodov. Sušilovu sbírku doplnil ve svých publikacích především František Bartoš , rodák z Mladcové u Zlína (částečně ve spolupráci s L. Janáčkem ). Sběratel Joža Černík zapsal v letech 1922 až 1924 na luhačovickém Zálesí více než 600 lidových písní, které knižně vydal v roce 1957. Pohodu k tvůrčí práci ale i cenný materiál ke studiu nápěvků lidové mluvy a lidové písně (Ludkovice) poskytly Luhačovice a okolí i Leoši Janáčkovi, který mnohokrát navštívil místní lázně.
Typickým je pro Zálesí výskyt vysokého počtu tanečních písní, především k točivým tancům. Hojně se zde zpívaly také halekačky. Zajímavé je nápěvné sepětí halekaček a svatebních písní. Po hudební stránce jsou záleské písně charakteristické lydickým laděním a vysokým počtem triol, bohatou nápěvnou modulací a pestrou rytmizací.
Doprovodná hudba na Zálesí bývala dudácká, oblíbená bývala však zvláště cimbálová muzika. Ještě v polovině devatenáctého století zde byl rozšířen typ malého přenosného cimbálu.
Po taneční stránce zdokumentovala oblast především Zdenka Jelínková . K nejstarším a nejpůvodnějším tancům na Moravě patří točivé tance. Zástupcem točivých tanců je na Zálesí točená - sedlcká. Je skočného rázu a podobá se stylem sedlckým z Uherskobrodska. Ústřední taneční figurou je společné víření dvojice v bočném držení kolem společné osy vpravo i vlevo. Třetí figura má individuální ráz: dívka se točí na místě, chlapec ji obskakuje, podupává, tleská do dlaní. Točená je na Zálesí zakončena rychlými písňovými dovětky a prudším vířením na místě. Obměnou individuálního projevu u točených je podtáčení se spojenými pažemi. Provádí je buď pouze dívka, nebo chlapec i dívka současně stejným krokem jako u víření. Paže obou bývají spojeny šátečkem, odtud někdy pojmenování tance podtáčaná. Součástí tanečního repertoáru na Zálesí byla i mladší vrstva tanců, tance figurální. Jsou to pestré pohybové skladby. Většinou jde o tance párové, tančené po obvodu kruhu, výjimečně v řadě nebo do kříže. Příkladem jsou šotyšky a velká škála řemeslnických tanců. Ještě v průběhu 50. let bylo na Zálesí zapsáno na 50 jednotlivých druhů figurálních tanců. Zdejší figurální tance jsou příbuzné s valašskoklobouckými, z části se přiklání k Uherskobrodsku.
Literatura:
